Aktuálně

O Catíkovi, rošťákovi s dobrým srdcem

A Sun of Cato Sanelle Sirrah

8.4. 2010 – 6. 11. 2023

Po třinácti letech se naše cesty rozešly a bolest, kterou cítím je slovy nepopsatelná. Odešel mi pan Pes, přítel a v neposlední řadě všestranný lovecký společník. Následující řádky bych tedy věnovala vzpomínkám na Catíka.

Catík se narodil mé feně Joelle vom Stapelbroek jako páté štěně v pořadí mého vrhu A. Již jeho příchod byl jiný a leccos naznačoval do budoucna. Tak jak je život to v lidském životě bývá, tenkrát po mém boku byl jiný dvounohý člověk, který v realizaci vrhu pomohl a jsem mu za to vděčná, přestože se naše cesty již rozešly.

Catík přišel na svět právě ve chvíli, kdy jeho maminka usoudila, že potřebuje se jít venčit. Joelle čapla, děsivě zařvala na celé sídliště a já za pár chvil měla v dlaních malou, teplou kuličku stříbrného štěstí, která dostala hnědý rozlišovací oboječek a jméno po svém tatínkovi z Německa Cato vom Fasanengrund. Aby se přeci jen odlišil změnila jsem přesmyčkou z anglického slova son – syn (kterým již bude navěky) na sun tedy slunce. Do budoucna jsem si tím přivodila vtipné chvíle zejména na zkouškách, kdy ne zcela znalí jeho jméno různě komolili a tak mnozí přítomní měli pocit, že se nacházejí místo na zkouškách na hokejovém zápase a jako útočník bude nastupovat jistý ASUNOF CATO.

Ale to bych ve vzpomínkách předbíhala. Původním plánem bylo si z vrhu A nenechat žádné štěně, protože jsem již měla doma společně s Joellkou také všestranného psa Santiaga (Cyrus z Korunova dola) a přeci jen panelový dům není úplně ideální domov pro tříhlavou smečku. Nicméně vše bylo nakonec úplně jinak a jak už jsem zmínila výše. Catík mě od prvních dní fascinoval a líbil se také okolí. Krásně pózoval na fotografiích a měl hned několik budoucích zájemců. Těm se ale pak v reálné situaci prezentoval jako vzpurný sprateček a zájemci pak si vybrali jiného, v tu chvíli více sympatického brášku. Do srdce se mi ale zaryl nejvíce, když jsem po příchodu domů otevřela dveře a on spal Santiagovi spokojeně v nohou. Jako jediný zvládl přelézt štěněcí ohrádku a vynutit si mou přítomnost. V tuto chvíli vím, že si mě prostě vybral a i když to občas nebylo jednoduché, bojoval se mnou, abychom mohli být společně.

Vzpomínám na noci, kdy se svou mámou mi ležel za ledvinami, když jsem se cítila osamělá a zklamaná, dny, kdy provedl nějakou rošťárnu, aby mě vytáhl z mého pocitu beznaděje. A dařilo se mu to. Začali jsem se spolu připravovat na zkoušky a jeho zápal a veselá povaha vlastně přinesl změnu i ve mě a okolo mě. Zase se začalo dařit a přicházely příjemné okamžiky.

Když Catíka poprvé viděl můj budoucí (tehdy jsem to samozřejmě nevěděla) manžel, byl jeho povahou i vzhledem fascinován. Později již trochu méně, když Catík dal najevo i své rozverné já. Například objevil, že se venku na zahradě může ohřát na od motoru kapotě jeho automobilu. Tato jeho záliba odpočívat ve výši na teplé kapotě mě stála obecně ne jednu trapnou situaci. problematický moment jsem zažila, když se Catík rozhodl demontovat bronzem oceněnou liščí lebku v mužově pokoji. Náklonnost mého muže se snažil Catík získat zpět například tím, že mu na prvních podzimních zkouškách (byť ti dva spolu nikdy do té doby necvičili), nosil zvěř z disciplín a já jsem si jej jako vůdce musela přivolávat, což se samozřejmě projevilo na hodnocení.

Díky zjevným vlohám jsem spolu zvládli všechny zkoušky pro ohaře až po ty všestranné, dokonce několikrát. Zúčastnili jsem se dokonce rakouských vloh a všestranných zkoušek. V praxi pak byl neskutečně náruživý a zatímco ostatní psi postávali na břehu, Catík se aktivně brodil blátem a vodou a snažil se kachny zvednout z hladiny. Miloval hony na drobnou, speciálně zajíce a pokud se mu alespoň jednoho nepodařilo najít, vystavit a nahnat na střelce a přinést, nepovažoval hon za úspěšný. Byl přirozeně ostrý na škodnou. Kočka, pokud byl venku on, neprošla přes zahradu. Zvládl i ulovit mladého jezevce a ve svých 11, 5 letech vášnivě dohledal postřeleného lišáka a držel ho, dokud jsme nepřišli na pomoc. Asi by všechnu práci zvládl sám, ale nechtěla jsem, vzhledem k jeho věku, riskovat. Přestože mu už nohy nesloužily, jak měly, zvládl svůj poslední hon na drobnou a jeho spokojené zabručení, když se schoulil do pelíšku, hovořilo za své. Prostě ho to bavilo.

Byl také kladně hodnocen na výstavách a získal mnoho titulů. Stal se pětkrát otcem a pevně věřím, že jeho vlohy, povaha a zaujetí byly předány i dál.

Pro mě byl ale a to zejména rodinný společník a přítel, který mne doprovázel. A také mou rodinu. Trpěl laskavě, když s ním náš syn dělal první krůčky a později se nechal předpisově vést na vodítku, aby jej nestrhl k zemi. Naše děti jej oslovovaly „náš důchodce“ a byly již zvyklé na jeho rošťárny v podobě sežraných svačin a jiných kulišáren. Na oplátku trpělivě snášel když kolem něj pobíhaly a křičely. Byl prostě fajn, byl náš a my ho milovali. Nedokáži slovy vyjádřit, jak mi chybí, jak v noci sahám po jeho místě v posteli a to je prázdné, jak mi chybí naše „hlídací“ chvíle u televize, kdy děti spaly a on vedle mě na gauči odfukoval. I když by se mohlo zdát, že Catíkův věk byl úctyhodný, připadá mi jako chvíle. Když si vzpomenu na jeho poťouchlý lehce přidrzlý výraz, nemohu se ubránit slzám. Byl to můj rošťák s dobrým srdcem, vynikající (nejen) lovecký společník a prostě osobnost. Jsem ráda, že jsem s ním mohla být prakticky od prvních chvil jeho života, až po tu poslední. Odešel obklopen námi, milován. Pevně věřím, že se ještě setkáme Mé Slunce z Cata. Děkuji, že si mě vybral. Tvá Lele